THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dvacet jedna minut. Ale jakejch. Grindcoreová klepačka EASTWOOD existuje na světě už jednu dekádu, ale s albem si dávala na čas. Chlapci zřejmě čekali, až posbírají dostatek materiálu alespoň na těch dvacet minut. Doplnit bych měl, že dvacet minut rovná se sedmnáct songů. Intenzivních, hrubých a útočných. Stop’n‘go mechanismy, powerviolence tah a grindcoreová přísnost. Zapomněl jsem na něco? Jo, na death metal, toho je tu také dost. Německo-francouzská továrna na kytarové šrapnely tu odvádí skvělou práci v tom, jak rychle album uteče, a vy jste lační po nášupu. Právě v těchto žánrech je ale dvakrát deset minut tak akorát. Album si zachovává tempo, integritu i pestrost.
S nahráváním kapela začala už v polovině roku 2018 a protáhlo se téměř do konce roku 2020. I přes to nemám pocit, že bych poslouchal něco nesoučasného. Tento typ hudby nestárne. EASTWOOD nedělají nic nového, jen své řemeslo dovádí k dokonalosti. Epileptické záškuby rytmů nás dovádí až někam k mathcoreovým vodám a stopky v nich jsou často naprosto miniaturní, ale úplně to stačí pro to, aby se deska provzdušnila. Plocha dvaceti minut je dost času, aby dokázali zaujmout a velmi málo na to, aby jen na chvilku nudili. Navíc v tom, jak do sebe tihle muzikanti kloubí styly a pohrávají si s nimi, je jedna velká přehlídka pestrosti té nejextrémnější hudby. Vedle lopaťáckých houpavých riffů tu stojí ty nejprůraznější klepačky.
V jejich hudbě najdete stopy po DROPDEAD, stejně tak blastbeaty a prvky novodobých technických náletů. „Antibiose“ působí špinavě, současně je ale velmi precizní v tom, jak přesně je zahrané. Všechny perkusivní výbuchy s miniaturními pauzami jsou na milimetr přesné a stejně precizně do nich sedí i kytara. To jde ruku v ruce s vizuálem, který na první pohled působí zrnitě, ale na ten druhý je to čistá, trochu minimalistická práce, ve které jsou použité jen tři barvy. Objevíte v něm fotku původně publikovanou Colleen Mangold, která se zabývá molekulární biologií na Pensylvánské univerzitě. To jsou EASTWOOD a jejich „Antibiose“. Na první shledání ne příliš přátelské album, které jde ale do hloubky a je po hudební stránce sofistikovanější, než se zdá.
Za poslední rok jsem neslyšel moc lepších grindových výplachů. „Antibiose“ je sociálně kritická erupce frustrace a naštvanosti, zabalená v tom nejhrubším opracování, které je v grindcore možné vyprodukovat. Horký kandidát na jeden z nejlepších koncertů letošního Obscene Extreme.
Sociálně kritická erupce frustrace a naštvanosti, zabalená v tom nejhrubším opracování, které je v grindcore možné vyprodukovat. Horký kandidát na jeden z nejlepších koncertů letošního Obscene Extreme.
8 / 10
1. Minutes Hate
2. Schall & Rauch
3. Anthropozentrische Kackscheiße
4. Reality Construction Kit
5. Algorithmus
6. Subtraktion
7. Bewusstseinsimplantat
8. Plastiglomerat
9. Das Ziel versperrt den Weg
10. Monoperceptose
11. Windmühlen
12. Downtown
13. Antibiose
14. Das Nichts am Ende des Tunnels
15. Weißes Rauschen
16. Lochfraß
17. Faser für Faser
Antibiose (2021)
Tak tohle je moje krevní skupina,paráda
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.